7.11.2006 21:37
Comment: Původně publikováno na blogu gybunemachybu.blog.cz.
Všem vám přeju: zdar! Rozhodl jsem se poskytnout lehký nástin kontroverzní situace, která vznikla v pátek 27. října 2006 večer. Je jistě možné, že tento miničlánek motivuje další zájemce o zlámané nohy, vyvrknuté kotníky, nalomené paty, přetrhané šlachy, natažené svaly, vykloubená kolena, vnitřní krvácení v oblasti hýždí a v neposlední řadě vyválení se v suchých zvratkách. Snad jste něco takového někdy zažili, ale pravděpodobně ne za takových okolností jako já s Majklem a Anttim. Zmiňovaný páteční večer začínal jako kterýkoliv jiný - popíjení velice pochybného alkoholu typu Zámecká svíce (Valet prý došel, dodavatel byl zřejmě odsouzen nepodmíněně na 9 až 15 let díky hbitému upozornění ČOI), vychlazeného piva Braník v plechových nádobkách a pokuřování nejrůznějších možných i nemožných kuřiv (skutečně nejrůznějších!). Rozjezd a hlavní část se bohužel konala beze mne, avšak měl jsem pro svoji nepřítomnost vskutku dobrý důvod - zúčastnil jsem se pokračovacích kurzů v taneční škole. Nicméně po svém příjezdu v černém obleku kolem 21:45 mi snadno došel průběh několika hodin bujaré zábavy Majkla a Anttiho na "betónku" u Jižní spojky. Jejich vřelé přívítání mě skutečně velmi potěšilo a promeškané promile alkoholu jsem rychle doplnil po vdechnutí malého množství sad výdechů svých kamarádů, kteří mi ochotně předvedli, čím se tu část pobytu bavili. Po hurónském ryku, šíleném sprintu a jednom svižném skoku skončili oba rekové v nedalekém křovisku. Byl jsem dále vyrozuměn, že nemůžu být chlap - vždyť já tam přece neskočil. Pak už jsme však neotáleli a přesunuli jsme se přímo na konzumační stanoviště. Zde mi byl nabídnut skvělý silný ležák s vynikajícím vanilkovým doutníkem, začínal jsem se cítit jako mezi gentlemeny. Když jsme ale všichni dopili a dokouřili, bylo nutné se sebrat a jít domů. Samozřejmě jsme se vydali pěšky na zastávku Michelský les, kde jsme vyčkali na příjezd autobusu s číslem 106. Nastupovalo se snadno, bohužel jsme byli s Anttim svědky polonechutného zážitku, to když musel Majkl nutně upustit část své slinné hmoty z dutiny ústní a jemně laděným flusnutím ji umístit direktně na podlahu. Po tomto incidentu jsme konečně dorazili na Nemocnici Krč a vše se zdálo být celkem v normálu. Jenže takové polevení smyslů přijde většinou člověka draho. Tak se také stalo. Znenadání do naší pohodlné situace vpadl perfektní nápad směrem od Majkla, že prý bychom mohli vylézt na zastávku a seskočit dolů na zem, na beton. Zdálo se, že je to úkol zhola nemožný, vždyť přístřešek fungující jako čekárna pro cestující MHD je poměrně vysoký, a tak se nelze na jeho horní část vyšplhat. Ano. Pěknou kombinační akcí za využití přistaveného parapetu nám bylo dokázáno, že naše domněnky jsou mylné. Pak se již však Majkl rozhodl k mohutnému seskoku a svalil se na zem přesně na místo, kam si musel nebohý kolemjdoucí z minulého večera, týdne či měsíce odtankovat obsah svého žaludku. Bylo zjevné, že náš přítel není zcela v pořádku - bylo nám sděleno, že z jeho pat vyzařuje mohutná bolest do jeho celého těla. V lehké agonii se postupně odplížil na lavičku, mezitím jsem již zlověstně zíral ze shora zmiňovaného objektu a připravoval jsem se k podobnému kousku - nějak se mi ta nehoda nezdála, není to přece tak vysoko. Po chvíli rozmýšlení došlo k druhému úderu nohou do betonového podloží a já pochopil. Svírající bolest obepnula moje obyčejné, nepřipravené paty jako blesk za mračného počasí, víte, za toho letního, kdy je ve vzduchu cítit hladivá vůně elektřiny, která vás pak nejistě lehtá na kůži. Se sténáním jsem dále následoval svého kolegu na odpočívadlo, načež vyšlo najevo, že se Antti odhodlal k témuž zhoubnému skutku. I přes naše varovné výkřiky hraničící se zoufalstvím si však nenechal nic rozmluvit. A hlučné ticho znovu prořízl děsivý zvuk dopadnuvšího nešťastníka. Mile nás překvapilo, že ze svého pokusu vyvázl naprosto nepoškozen. Pak bylo mlhavo, přijížděl autobus, který se měl stát jejich, rozumějte Majklovým a Anttiovým, dopravním prostředkem ku domovu. Moje poslední vzpomínka se upíná na kulhajícího Míšu, kterak dobíhá blízko stojící transportní vehikl. S odstupem času zjišťujeme všechny škody: Majkl - naražené paty, natržené achylovky, pochroumané hýždě, rekonvalescence minimálně dva týdny; 9Respect - naražené paty, středně těžký šok, rekonvalescence 5 až 7 dní; Antti - nulová újma, veselá vzpruha po shlédnutí bezmocných přátel, dobu rekonvalescence nelze stanovit. Mějte se, zdar!